Jsme v novém roce, probudili jsme se do nového dne

Píšu tento článek na novou prázdnou stránku. Začátky jsou u každého textu nejtěžší. Vy ale taky víte, že začít cokoliv nového, dá celkem zabrat.

Následuje nespočet mazání, přepisování a oprav, než jsem s výsledkem spokojená. V průběhu psaní se objevují nové a nové myšlenky, které jsem na začátku neměla. Začaly se rozvíjet teprve až v průběhu psaní. A to si může každý přenést prakticky na cokoliv, co dělá.

Jsme v novém roce, probudili jsme se do nového dne. 

Od nového roku očekáváme a přejeme si, aby byl lepší, než ten minulý. Letos toto přání je snad ještě silnější, než kdykoliv předtím.

Není vůbec ztrátou času zamyslet se a bilancovat. Podívat se na to, co se stalo, co se v našem životě během jediného roku změnilo. Když se podívám na svůj rok 2020 nebyl vždy jen špatný. Našla jsem v sobě odvahu pracovat sama na (za) sebe. Vytvořila jsem úplně první on-line kurz určený pro kosmetičky. Vytvořila jsem plánovací notýsek pro kosmetičky, taky první svého druhu 🙂 A už se blížím k cílové rovince dopsání knihy. 

Když píšu tyhle svoje úspěchy, jsou to špičky krásného ledovce, pod kterými je mnoho dalších úspěchů, ale taky neúspěchů. Při psaní těchto řádek cítím teplo a bušení srdce. Je to opravdu skvělý pocit, když vidím pohromadě, co jsem dokázala. Skládalo se to ale pomalu a po malých kouscích a já měla během tvoření dojem, že by šlo udělat ještě víc a ještě jinak.

To mě dostávalo do dost blbé nálady, kdy jsem s tím vším chtěla kolikrát praštit. Kritická část mého já mi pořád našeptávala, že to nebude nikoho zajímat. Když jsem to překonala, svoji tvorbu vydala do světa a pak četla vaše krásné komentáře, stálo mi to všechno za to. A za to jsem neskutečně vděčná. 

Nevím proč to ten náš mozek má, že se automaticky upíná k tomu horšímu. Vždyť se stačí podívat a dát víc energie do toho hezkého a hřejivého. Nechci mluvit jako sluníčkář, který popírá špatné zkušenosti, emoce a zážitky, že tu vůbec nejsou. Ty v našich životech taky potřebujeme a jsou tu, aby nás učily.

Já sama moc dobře vím, že v prvním okamžiku je těžké najít dobré na něčem špatném. Jak se říká, je to o úhlu pohledu, který můžeme získat až s odstupem času. Chce to taky trochu trénink nepadat do našich zažitých modelů chování. Mě osobně kritické myšlenky vždycky vyhecovaly, abych do psaní a tvorby pro vás dala ještě víc. To se časem ukázalo, že to byl dobrý sluha (který nesmí být zlý pán).

Všimli jste si, že na některé situace reagujeme stále stejně? Můžou za to naše mozkové synapse, které se nám vytvořily během dětství. Prvních šest let našich životů je pro nás zásadní. I když si všechno vědomě nepamatujeme, náš mozek ano. Co jsme viděli, nebo slyšeli u našich rodičů (jak říká Jarda Dušek Bohů) jsme automaticky zakódovali, že je to tak správně.

Proto jsme to stejné chování automaticky převzali a nevědomky jej neustále dokola v různých obměnách opakujeme dál. Jak ale můžeme vědět, že je to tak opravdu správně?

Říká se, že každá nová generace to má jednodušší, než předešlá. Když se podíváme na historii v jakých podmínkách vyrůstali naši rodiče (komunismus) a prarodiče (2.světová válka), něco na tom opravdu bude. A to, co se dělo v roce 2020 se všemi těmi novými zákazy a příkazy byla a stále je zátěžová zkouška nás všech. 

Synonymem pro všechny zásadní vývojové etapy je strach. Strach o život, strach o existenci. Strach je dobrý pomocník, protože nás upozorňuje na nebezpečí. Strach nám zvedne adrenalin a dodá extra dávku energie, abysme dokázali utéct od nebezpečí. Nemůžeme ale čekat, že to někdo udělá za nás. Že nás někdo zachrání.

Hledejme v první řadě pomoc u sebe = v sobě. Před lety bych tomu moc nevěřila, ale už několikrát jsem se přesvědčila, že ty správné odpovědi na všechny otázky máme v sobě. Rady přátel a blízkých lidí jsou sice fajn, ale jsou opět reakcí na jejich život.  

Každý máme svoji cestu, svůj osud.

Proto nejlepšími kouči jsme sami sobě. Chce to mít zpočátku se sebou trpělivost. A taky to chce mít koule převzít zodpovědnost, za svoje rozhodnutí, které občas ukáže jako špatné. Věřte ale, že nic není špatné, jen nám to ukazuje cestu, kudy zrovna nejít. 

Když mi bylo nejhůř a měla jsem opravdu stavy, že jsem už nevěděla jak dál, víte co mi pomohlo? Jak jsem hledala odpovědi v sobě? Meditací. Já vím, je to teď asi moderní slovo, ale ono to opravdu funguje. Deset minut jen tak sedět se zavřenýma očima a pozorovat, co se vám honí hlavou. Nepřidávat olej do ohně myšlenek, jen pozorovat, jak proplouvají kolem. 

Mozek nám automaticky předhazuje staré zajeté cesty, má ale na víc. Jen se ho musíme naučit aktivně používat. To znamená přinutit ho vymyslet a  hledat nové způsoby = nové cesty chování a myšlení. Aktivně vzít do svých rukou zodpovědnost za to, že si vytvoříme svůj vlastní pohled na svět.

A tak se stalo, že jsem se po jedné z meditací rozhodla vydat novým směrem. Rozhodla jsem se, že nebudu obětí aktuální situace a že už nechci čekat, až se něco změní. Začala jsem změnou u sebe.

Možná jste si už z mých posledních příspěvků všimli, že jsou trochu jiné. Od října jsem totiž začala znovu chodit do školy. Můj pohled na zdravou pleť je už nějaký čas holistický, to znamená, že všechno souvisí se vším. Dlouho jsem hledala, co ještě dalšího potřebuji znát k tomu, co mě baví.

A tak jsem při jedné z meditací rozhodla, že chci studovat kombinaci stravy, bylinek a psychiky, které naše tělo ovlivňují. A taky jak správně číst signály těla, co nám chce říct, že je v nepořádku. A tohle je moje nová cesta, nový směr, jak pomáhat, za kterou jsem velmi vděčná, že jsem ji našla. 

Kdyby se nedělo to všechno bláznovství okolo, nejspíš bych nebyla přinucená o změně vůbec přemýšlet. 

Kdyby mi o tom řekl někdo druhý, nebyla bych do toho zapálená tak moc, jak jsem teď. Možná to máte jinak, nebo třeba ne. Jak to máte vy, je ve vás. Protože odpovědi už dávno známe, ale přes ruch z okolí je neslyšíme. 

Nebojte se změn, začněte něco dělat jinak.

Mějte nový rok takový, jaký si přejete. 

PS: nebojte, psát pro vás budu dál 🙂